Způsoby ochrany před výbuchem - Primární protivýbuchová ochrana (1.)

Za výbuch je obecně považován děj, při kterém dochází k velmi rychlému uvolnění tlaku a tepla s následnými destruktivními účinky na zdraví a životy osob, technologii, či stavební konstrukce.

V praxi se lze setkat se dvěma základními druhy výbuchů, a to výbuch fyzikální (např. roztržení tlakových nádob) a výbuch chemický.

V následujícím textu se budeme zabývat výbuchem chemickým, jehož energie je získána chemickou reakcí a dá se také charakterizovat jako velmi rychlé hoření.

Pro vznik výbuchu je třeba, aby byly současně a na jednom místě splněny tři níže uvedené podmínky, jež jsou vyznačeny v tzv. výbuchovém trojúhelníku (obr. č. 1):

V případě prachovzduchových směsí je přesnější doplnit výbuchový trojúhelník o další dvě podmínky, které jsou specifické pro hořlavé prachy (obr. č. 2):

Výbuchový trojúhelník

Výbuchový pentagon (pro prachovzduchové směsi)

Základním předpokladem pro vznik výbuchu je přítomnost hořlavé látky v pracovním nebo výrobním procesu. Pod pojmem hořlavá látka je myšlen hořlavý plyn, pára nebo mlha hořlavé kapaliny, rozvířený hořlavý prach nebo kombinace těchto látek, označovaná jako hybridní směs.

Dle praktických zkušeností a normativních standardů je souvislý objem 10 dm3 výbušné atmosféry vždy nebezpečný.

Příklady vzniku výbušné atmosféry ^[7]

Únik plynu přírubovým spojem

Přesyp pásového dopravníku

U je základním kritériem pro posouzení možnosti vzniku výbušné atmosféry hodnota teploty vzplanutí. V případě, že maximální pracovní teplota je dostatečně nízko pod hodnotou teploty vzplanutí hořlavé kapaliny, nevzniká nad její hladinou dostatečné množství par pro tvorbu výbušné atmosféry. Dochází-li však v technologickém procesu k rozptylování hořlavé kapaliny ve formě malých kapiček, resp. aerosolu (např. u lakovacích procesů), může k tvorbě výbušné atmosféry docházet i pod hodnotou teploty vzplanutí.

V případě a par je důležitým faktorem poměr jejich hustoty k hustotě vzduchu. U plynů a par těžších než vzduch dochází v případě úniku k jejich akumulaci v podúrovňových kanálech, prohlubních a k jejich "zatékání" i na značné vzdálenosti. Plyny lehčí než vzduch se naproti tomu hromadí u stropu uzavřených místností a hal. Nejčastěji dochází k únikům hořlavých plynů v důsledku netěsností přírubových spojů, ventilů a armatur, či úniku pojistnými ventily.

U musí být přihlédnuto k velikosti částic vyskytujících se v provozu. Abychom mohli definovat prachovzduchovou směs, upřesníme zde pojem prach. Dle norem je prach definován jako částice menší než 0,5 mm. Pokud jsou provozovány technologie s výskytem částic větších, nelze ani tam vyloučit vznik prachových podílů, které vznikají při mletí, prosévání a dopravě materiálů v místě přesypů,